AMATEUR STORMCHASING SOCIETY

Výlet za polární září - Expedice Tromso 2013

7. 3. 2013

Autoři: D. Müllerová, J. Drahokoupil, L. Ronge

Text: Dáša Müllerová

S přibližujícím se závěrem 11-ti letého slunečního cyklu a očekávanému maximu sluneční aktivity na jaře 2013 se naše pozornost stále častěji začala obracet trochu výš, než ji obvykle upínáme, ale jelikož z ionosféry nepřicházela do našich končin žádná žádoucí odezva, rozhodli jsme se jít štěstí trochu naproti a vyrazit za polární září na sever.

Volba padla na přímořské město Tromsø v Norsku cca 350 km za polárním kruhem a naši cestu jsme naplánovali na březen, kdy je v těchto končinách ještě noc, ale zároveň je zde už i dost světla na denní focení.

Jelikož bylo nutno vše chystat poměrně dlouho dopředu, mělo Slunce dostatek času si vše rozmyslet a posunout své maximum na kdovíkdy a tudíž s přibližujícím se dnem D pokojně chrnělo s téměř vyluxovanou přivrácenou stranou a dávalo nám jasně najevo, že se budeme muset spokojit maximálně tak se solárním větrem. Ani předpovědi počasí to s optimismem nepřeháněly a v našem termínu slibovaly, že se akorát tak doletíme podívat, jak vypadá pravá norská chumelenice.

Pod dohledem našich přátel přilepených k Flightradaru jsme ve čtvrtek 7.3. opustili zamračenou Prahu a přes skoro jasné Oslo zamířili do Tromsø. Pozápadovou idylu brzy vystřídal blizzard a po krátkém kroužení nad horami při čekání na uklizení dráhy jsme ukázkově dosedli do jakéhosi oranžového a jasné obrysy postrádajícího světla za okýnkem. Přes naše protesty jsme museli ven nikoli do Norska ale do hotové "číny". Taxikářka nás po cestě z letiště ujišťovala, že pokud jsme zde na 5 dní, tak polární záři určitě uvidíme. Moc jsme jí v tu chvíli nevěřili. Ubytovali jsme se v malém hotýlku v centru a ačkoliv nám recepční tvrdil, že vánice za chvíli přejde a vyjasní se, zapluli jsme znaveni celodenním cestováním do postele.

1. DEN

Ranní kontrola nočních snímků ze zdejší webkamery nás uklidnila, že jsme skutečně o nic nepřišli. Po snídani jsme sbalili plnou polní a vyrazili na průzkum terénu. Člověk si zde připadal jako na horách, spousta dřevěných budov a fůra prašanu, tedy něco, co je v našich městech nevídané. Vůbec se zde nesolí, což by při teplotách často hluboko pod bodem mrazu a neustálém sněhovém přídělu asi nemělo moc smysl. Akorát nás zaujalo, že chodníky před některými budovami jsou holé (že by vyhřívané?), zatímco na silnicích leží ujetá vrstva zledovatělého sněhu. A tak za stavu, kdy u nás máme při „u Muzea 4“ hotovou kalamitu, Norové se s tím vyrovnali a u „Muzea 40“ hravě zvládají na pneumatikách obohacených o pár hřebů.

Prošli jsme se po nábřeží kolem přístavu a vyrazili přes most přes záliv k tzv. Arctic Cathedral, která je jednou z nejznámějších staveb v Tromsø. Počasí se poněkud umoudřilo a kupodivu se mezi sněhovými přeháňkami ukázalo i Slunko, což do nás vlilo kapku naděje.

Den utekl jako voda a my usedli v jedné zdejší restauraci k večeři, samozřejmě s připojením na wifi, abychom měli vše pod kontrolou. A tak zatímco jsme se vypořádávali s lososem, putovaly naše zraky střídavě mezi aktuálními snímky z webky a ven z okna, kde jsme mezi mraky zaznamenali první hvězdu. A pak to přišlo – naštěstí v okamžiku, kdy jsme měli téměř dojedeno, objevil se po další aktualizaci snímku webkamery dole při horizontu zelený pruh. Rázem vypukla panika. Okamžitě jsme žádali obsluhu o účet, k čemuž přistupovala k naší nelibosti poměrně laxně. Nakonec ale bylo vše přeci jen vyřízeno a my konečně mohli vystartovat. Vyřítili jsme se ven a pátrali okamžitě po nebi. Kde „TO“ je??

Neviděli jsme ale nic. Bylo nám jasné, že musíme zamířit někam, kde uvidíme severní horizont a takové místo bylo právě u oné katedrály, kde jsme byli dopoledne a která se ovšem nacházela na druhé straně zálivu, což obnášelo 2 km sprint přes most. S 10 kg na zádech a lososem, který se ze žaludku pomalu přesouval do krku v akutním nebezpečí, že by se mohl znovu vrátit zpět do svého původního prostředí, jsme most chvatně zdolali s občasnými zastávkami, abychom skrz zábradlí studovali severní oblohu.

A pak jsem si najednou všimla jakéhosi světlého pruhu – to musí byt ono! Doběhli jsme na zvolenou pozici a začali spěšně vybalovat svou výbavu. Výhled sice nebyl špatný, ale všude bylo příliš světla od blízkých pouličních lamp a osvětlení kostela a vůbec celé Tromso tomu všemu dávalo docela na frak... V tu chvíli jsme to tolik neřešili, důležité bylo nějak zachytit to, co vidíme, než to zmizne, ať máme alespoň něco. Ale za chvíli už nás to přeci jen s těmi lampami přestalo bavit a rozhodli jsme se vyhledat poněkud tmavší místo – přímo rovnou za nosem přes dálnici k moři, kde jsme nakonec skončili na jakémsi fotbalovém hřišti, které bylo olemováno stromy, které alespoň trochu zaclonily nasvícené město. S nadšením jsme sledovali lehounký zelený tanec při horizontu, který by nejspíš místní domorodec označil dle našeho slovníku jako „těžkou vysrávku“, nicméně my se nacházeli v euforii, že máme svou první polární záři a s prázdnou se domů už nevrátíme.

Po nějaké době to pominulo a nám také začalo být dost zima, a tak jsme se unaveni, ale celkem spokojeni vrátili kolem půlnoci na hotel. Dali jsme si sprchu, převlíkli jsme se do pyžama a navíc jsme si všichni umyli i vlasy. Zasedneme k notebookům, abychom se podívali na fotky, kdosi neprozřetelně zaktualizoval webkameru, zkouknul magnetometr a panika byla opět na světě. Opět zelená a dokonce přímo ve středu webkamery, tedy nad námi. Poplach! Okamžitě oblékat, čepice na mokrou hlavu a honem ven a někam k vodě. Opět sprint, tentokrát na opačnou stranu, kde jsme objevili docela příhodné molo a za mihotání zeleně přímo nad hlavou a peprného slovníku jsme s posledními zbytky sil doklusali na konec toho mola a honem se pustili do díla. Uplynulý zážitek byl téměř zapomenut, neboť podívaná u kostela se oproti tomu rovnala pouhému okresnímu přeboru, zatímco teď jsme už jeli ligu. Zelenina nám tančila přímo nad hlavou, sílila a slábla, míhala se přímo před očima... Najednou se přímo před námi rozjel zelený pásek, který přes naše hlavy doputoval k opačnému horizontu... akorát mraky vše trochu kazily, ale byli jsme rádi, že pořád nechávají dost plochy pro dech vyrážející divadlo srovnatelné se supercelou. Ostatně lov polárních září má s lovem bouřek poměrně dost společného, manévry v podobě hypnotizovaní webkamer, magnetometru a v podstatě i radaru (kvůli přeháňkám), ale i ty úprky na pozici, a člověk při akci pořádně neví, kam mířit dřív a než se naděje, je to pryč. Bohužel po čase vše ustalo a dorazila sněhová přeháňka, takže v půl třetí jsme se konečně odebrali znovu zpět na hotel a raději zapluli hned do postelí, aby nás znovu něco nevytáhlo ven.

Předpověd polární záře na tento večer.
© NOAA
Velikost: 52.1 kB

Kp Index pro Tromso
© Tromso Geographical Observatory
Velikost: 12.7 kB

Graf magnetometru z Tromso
© Tromso Geographical Observatory
Velikost: 12.7 kB

2. DEN

Vzhledem k předchozí dlouhé noční akci jsme vstávali poměrně pozdě, takže jsme ocenili, že o víkendu je možno jít na snídani až do půl 11. Venku to nevypadalo zrovna zle, dokonce tam i svítilo Slunko, ovšem na radaru se nacházelo hotové „zrní“ což věštilo, že každou chvíli mohou dorazit nějaké přeháňky, což je v těchto končinách poměrně časté a pokud není člověk chvíli co chvíli kvalitně zasypán pořádnou chumelenicí, tak je něco špatně. Odpoledne jsme vyrazili na průzkum západní strany ostrova na zmapování příhodných míst pro případný noční lov. Po návratu z procházky bylo ale patrno, že Murpyho zákony fungují spolehlivě a dorazila opět další várka sněžení, tudíž nám bylo jasné, že se tentokrát i vyspíme.

3. DEN

Tento den nezačal nejlépe, protože nám nevyšlo půjčení auta, a tak bylo patrno, že i tento den zůstaneme v Tromso. Rozhodli jsme se tedy pro plain-spotting u zdejšího letiště, což asi není obvyklá kratochvíle turistů navštěvujících tyto končiny, ale přeci nebudeme sedět celý den na hotelu a zatěžovat zdejší wifinu :-).

Venku bylo opět poměrně slunečno, což se poslušně změnilo, jen co jsme vytáhli paty ven. Vydali jsme se tedy přes kopec, kolem zdejší meteorologické stanice k prahu dráhy 01 začínající přímo u moře a za „velmi příjemných“ povětrnostních podmínek jsme si počkali na to jedno letadlo Norwegianu, co zrovna mělo přiletět a na další už ani nečekali. Na oběd jsme zamířili do nedalekého Burger Kingu, kde jsme po půl hodině marného čekání vytáhli raději vlastní sušenky a pak se vrátili přes kopec zpět.

Po příchodu na hotel jsme se dozvěděli, že doma v Čechách už skoro jarně vesele bouřilo, což jsem ostatně čekala, že po našem odletu nastane. Jelikož nás tento den značně neuspokojil, vypravili jsme se po večeři alespoň na focení nočního města, sice bez aurory, ale dynamičnost dodávaly všudypřítomné sněhové přeháňky.

Sotva jsme ovšem dorazili zpět na hotel a zaktualizovali magnetometr (webkamera bohužel zkolabovala), bylo patrno, že se opět moc nevyspíme. Opět jsme popadli plnou polní a utíkali na naše již osvědčené místo tentokrát ovšem za poněkud horších podmínek, neboť pokrytí oblohy oblačností bylo poměrně hustější než předevčírem. V naději, že se přeci jen někde utvoří díra, jsme pátrali po obloze a posílali oblačnost do všech slušných i neslušných míst, a skutečně v některých mezerách to vypadalo dosti podezřele, což nakonec potvrdily i naše zrcadlovky. A ačkoliv nám nad hlavou opět vyskočil i onen jemný pohybující se zelený pásek, přibližující se intenzivní sněhová přeháňka byla nemilosrdná a nejenže ukončila naše pozorování, ale řádně nás i zasypala, takže se na hotel vrátili 3 sněhuláci.

Graf magnetometru z Tromso 11. 3. 2013
© Tromso Geographical Observatory
Velikost: 14 kB

4. DEN

Konečně nám vyšlo auto, a tak alespoň poslední den jsme mohli opustit Tromsø a trochu prozkoumat okolí. Cestou k autopůjčovně nás již tradičně zasypávala další vydatná chumelenice, abychom splnili povinný denní příděl. Po vymotání se z města jsme zamířili směrem na západ k městečku Sommarøy na jakémsi výběžku do otevřeného moře, kde už dávají dobrou noc pomalu lední medvědi. Čím víc jsme se vzdalovali od Tromsø, tím víc se začalo počasí vylepšovat a objevilo se i Slunko. Na chvilku jsme zajeli do vesničky Ersfjordbotn, jejíž název sám o sobě říká, že se nachází v jakémsi fjordu a pořídili pár fotek skutečně velmi pěkného místa.

Poté jsme pokračovali s různými fotopřestávkami podle původní trasy a konečně mohli náležitě ocenit nádheru norské přírody, červené rybářské chatky na pobřeží fjordů, které výborně kontrastovaly s bílými kopci, a vše bylo nasvětleno nízkým sluncem, které se časem začalo pomalu schylovat k západu. Bylo jasné, že k focení případné polární záře jsou mnohem hezčí místa, než molo v Tromsø.

Do Sommarøy jsme dojeli krátce předtím, než Slunko zapadlo a vylezli jsme na malý kopeček s výhledem na otevřené moře, kde se v dálce proháněly velmi intenzivní sněhové přeháňky s pěknými srážkovými pruhy, které zde timelapsoval jakýsi žhavý kandidát na umrznutí. My to po několika minutách snahy vzdali, neboť při teplotě -14 a poměrně ostrém větru se tam moc vydržet nedalo. Cestou jsme pořídili ještě pár fotek z druhé strany výběžku, kde to už tolik nefoukalo a vrátili se zpět už za tmy do Tromsø, přičemž jsme ještě cestou pokukovali po obloze a dokonce jsme si připlatili i za připojení na internet, abychom mohli zkontrolovat stav magnetometru. K naší nelibosti byl velmi klidný, a tak se poslední a relativně nejjasnější noc, jakou jsme zde zažili, obešla bez polární záře.

ODLET

Ráno jsme vstávali velmi brzy – kolem čtvrté, neboť už kolem páté jsme museli být na letišti, kde nás přivítalo kvalitně zachumelené letadlo. A tak jsme si mohli také jednou vyzkoušet odmrazování, což se zde provádí takovou chutně vypadající oranžovou směsí a la Fanta. No rozhodně to byl zážitek a poté jsme s ¾ hodninovým zpožděním a trochu se strachem o navazující spoj v Oslu odstartovali. Nakonec jsme ale letadlo do Prahy stihli a díky wifině na palubě jsme mohli sledovat i údaje o našem letu na Flightradaru, což bylo poměrně zábavné, protože piloti se s tím příliš nemazlili a občas jsme mohli vidět o našem letu i docela zajímavé údaje. Ale v Praze s námi přistáli naprosto ukázkově, takže jsme trefili hned první exit a brzy se ocitli tam, kde jsme se před 5 dny sešli.

Tak skončila celá naše polární expedice za Aurorou borealis, která navzdory nepříznivým předpovědím nakonec nedopadla úplně nejhůř. Norsko je velmi pěkná země a ačkoliv je tam poměrně draho (ceny jako u nás x3), rozhodně zdejší příroda, a když se zadaří, tak i polární záře, stojí za shlédnutí. Věřím, že jsme tam nebyli naposledy :-).

Na konec článku přinášíme videoprezentaci fotografií a videí z naší expedice: